Ekologické hnutí nás naučilo pokoře a respektu k mimolidské přirozenosti. A stejná pokora je potřeba i tváří v tvář naši vlastní lidské podstatě. Pokud si ji brzy nevytvoříme, tak se může stát, že dáme transhumanismu nevědomky zelenou k tomu, aby poničil lidstvo svými genetickými buldozery a psychotropními nákupními centry.
- Francis Fukuyama
Transhumanismus si vysloužil nejen nadšené ovace, ale také mnoho kritických hlasů. Americký politolog Francis Fukuyama jej dokonce označil za jedno z největších současných nebezpečí; polemiku s cíli a premisami transhumanismu pak vedli intelektuálové z mnoha oborů. Fukuyama sám se řadí k proudu, který transhumanisté označují za „biokonzervativní“ a který má své pochybnosti o tom, jestli by se při technologických vylepšováních a úpravách někam neztratila podstata lidství a lidská důstojnost. Odstraněním nežádoucích vlastností a fenoménů, o kterém transhumanismus sní (jako např. agresivita, nemoci či smrt) bychom se snadno mohli dostat do situace, v níž bychom přestali být lidmi. Zároveň by transhumanismus mohl vést k nové, významné nerovnosti mezi lidmi, již ne založené na rasových, pohlavních a dalších přirozených rozdílech, ale na přístupu k implantátům (což zároveň ve své podstatě odkazuje na finanční nerovnost, podobným způsobem, jako je tomu dnes v rámci přístupu k zákrokům plastické chirurgie).
K Fukuyamově kritice se vyjádřil např. transhumanistický filosof Nick Bostrom, který obhajuje „důstojnost post-člověka“ a kritizuje Fukuyamovo pojetí rovnosti, které chápe jako založené na jakési chimérické „lidské podstatě“, bez níž rovnost neexistuje. Bostrom se odkazuje na důstojnost a práva zvířat a konstatuje, že podobným způsobem bychom mohli zacházet i s post-člověkem (na principu ne-lidské bytosti, která však má svou inherentní důstojnost). Fukuyamovo zdůrazňování lidské důstojnosti oproti důstojnosti univerzální pak prohlašuje za hluboce problematické. Sám transhumanismus je v Bostromově pojetí především způsob, jak pomocí technologie „vylepšit“ lidský život, a jako takový nemůže být podle Bostroma odsouzeníhodný.
S tím samozřejmě souvisí další typ kritiky, který se obává, že propojení člověka a technologie by umožnilo brutální totalitární útlak, v němž by se lidské myšlení ovládalo přímo, již bez nutnosti propagandistické masáže – v nejhorším by nám dokonce přímo vládla umělá inteligence a programovala veškeré naše chování. Tento problém je oblíbeným námětem antiutopických uměleckých děl a rozsáhle jej rozebírá např. bioetik James Hughes. Podobně je zde vysoké bezpečnostní riziko – sice bychom odstranili nebo zredukovali nemoci, ale zase bychom se vystavili útokům počítačových virů a dalšího malware. A naopak, jak ukazuje Eric Drexler v knize Engines of Creation (1986), pokud by se zejm. nanotechnologie omylem dostala do běžného prostředí, mohla by následovat katastrofa. Na tato témata většinou poukazují přímo transhumanisté sami a snaží se ve svých dílech často alespoň naznačit nějaká možná řešení. Všeobecně se však příznivci transhumanismu shodují, že přínos by mnohonásobně převyšoval eventuální riziko.
Existují i kritiky z pozice, která připisuje transhumanistům hybris, zpupnou pýchu. Přirozené je, že zaznívá často z kruhů křesťanských církví, byť se k nim nepřipojují všechny (např. mormoni mají vlastní transhumanistickou asociaci). Tento typ kritiky rovněž odmítá zásahy do těla, kterému vlastně ještě dokonale nerozumíme, jako příliš rizikové. S velkou kritikou se v tomto ohledu setkala především možná manipulace s embryi za účelem co největšího vylepšení budoucího dítěte. Zajímavá je reakce z transhumanistických kruhů – existují názory (např. J. Savulescu), že tuning embryí je naopak vysloveně povinností rodiče, který by měl veškerou odpovědnost za to, aby jeho potomek byl co nejzdravější a co nejlépe vybaven do života.
Všeobecně se dá říci, že transhumanisté jsou si vědomi kontroverzí, které jejich filosofie vyvolává, a sami o nich velice přemýšlí. Např. Transhumanistická asociace Humanity+, která vydává i vlastní časopis, pojednává etické problémy ve své deklaraci z r. 1998, kde zmiňuje např. fakt, že zde existuje velké riziko zneužití technologie a je třeba pečlivého výzkumu, aby se toto riziko vyrovnalo. Tatáž deklarace mluví i o zodpovědnosti, morálce a respektování lidských práv i individuálních rozhodnutí. Prioritou je pro ni vylepšení životních podmínek, zmírnění utrpení a povznesení lidských vlastností na vyšší úroveň.
Ať už je nám transhumanistická myšlenka sympatická nebo na ni pohlížíme s podezřením či odporem, faktem zůstává, že vzhledem k prudkému technologickému a biotechnologickému rozvoji nás v budoucnosti čekají nevyhnutelné změny. Dožijeme se skutečně věku, kdy nebude možné rozpoznat stroj od člověka? Budou nedílnou součástí našich těl mechanické implantáty, podobně jako jsou počítače dnes nedílnou součástí našich pracoven a studoven? Bude tunning v embryonální fázi nutností pro konkurenceschopnost našich potomků? Čeká nás za pár desítek let skutečně nástup Singularity?
Odpovědi přinese až budoucnost. Do té doby si vedle diskusí a spekulací musíme vystačit s četnými mediálními reprezentacemi jednotlivých myšlenek transhumanismu, ať už se jedná o ztvárnění filmové (Gattaca – eugenika, Blade Runner – lidé vs. bio-androidi, Island (2005) – klonování), literární (Neuromancer – AI, Bridge Trilogy – nanotechnologie a kyberprostor) či videoherní (Deus Ex – morální aspekty, nanotechnologie, Singularita).
