S využitím současné technologie by vědomá esence přebývala v počítačovém systému.
To znamená, že výsledkem klonování mysli by byl software, který, pokud by se
pustil na odpovídajícím počítači, považoval sám sebe za lidskou bytost.
– Martine Rothblatt
Přitom práce s myslí a s vědomím je jednou z velkých ctižádostí transhumanistů. Kreativní práce s lidským mozkem má řadu výhod – od účinné pomoci obětem nejrůznějších druhů mentálních postižení až po možnost vytvořit záložní kopie naší paměti a dokonce i celé osobnosti. S tímto tématem pracoval zejména rakouský robotik a myslitel Hans Moravec (zejm. ve své publikaci Mind Children, 1988); jeho cílem je tzv. „mind-upload“, tedy nahrání mysli (či její kopie) do kyberprostoru a vytvoření kompletní virtuální repliky lidské nervové tkáně. Experimenty tohoto typu už existují, byť jsou v plenkách – 3D sken lidského mozku už byl několikrát proveden, zatím však nejsme schopni vytvořit funkční virtuální repliku.
V celé věci se pak objevuje řada dalších potíží. Fyzický sken se obvykle provádí tak, že se kryonicky zmrazený lidský mozek velice jemně naplátkuje (na šířku jednotlivých neuronů) a jednotlivé vrstvy se naskenují a přenesou do počítače. Tento přístup má však tu nevýhodu, že jej můžeme aplikovat pouze na mozek zesnulého, a nelze vyloučit, že oproti mozku živému zde již budou existovat jisté změny, zejména pokud od úmrtí dárce uplynulo již několik let. Proto je výhodnější sken neinvazivní. I ten má však řadu nevýhod, např. to, že trvá až několik hodin a skenovaný subjekt se při něm nesmí hýbat. S takto chápaným mind uploadem se pak kromě technických obtíží samozřejmě pojí spousta filosofických (např. do jaké míry by byly elektronické kopie touž osobou, jako jejich předloha) a praktických otázek po smyslu a užitečnosti mind uploadu (věnovala se jim např. virtuální transhumanistka Extropia da Silva ve svém článku v časopise H+).
Nanotechnologie a tvorba umělých neurálních sítí umožňuje další přístup k mind uploadu, kde nejde o vytvoření virtuální kopie člověka (kterou Moravec nazývá „dítě mysli“, „mind child“), ale přímo o proměnu lidského vědomí a jeho transfer z fyzického těla do robotické struktury. V tom můžou velmi pomoci umělé neurální sítě vytvořené s pomocí nanotechnologie. Jednotlivé nanoboty by se krevním oběhem dostaly až k neuronům, prostudovaly by je, přesně nasimulovaly a poté postupně opatrně nahradily.
I přesto, že to vypadá na první pohled poněkud divoce, by mělo nahrazení lidské nervové tkáně stroji své obrovské výhody. Za prvé bychom mohli přestat své znalosti pracně získávat s pomocí studia a praxe, ale mohli bychom si je „stáhnout“ podobným způsobem, jakým si dnes stahujeme data do počítače. Znamenalo by to konec desítkám let vysedávání ve škole, konec únavnému biflování. A naopak by bylo nesmírně snadné vytvářet si záložní kopie svých znalostí pro případ nehody. Umělý mozek by pak nebyl problém napojit na počítačovou síť a dosáhnout nejzazší výspy mind-uploadu – faktického přesunu lidského vědomí z fyzického těla do kyberprostoru.
