Transhumanismus je způsob uvažování o budoucnosti postavený na předpokladu, že lidský druh ve své současné podobě nereprezentuje konečný stav svého vývoje, ale spíše jeho ranou fázi.
– Světová asociace transhumanismu
První kroky k radikální proměně lidského těla učinila již moderní medicína. Už očkování, dlouhodobé braní léků nebo regulace organismu s pomocí uklidňujících či stimulujících látek je již samo o sobě jakousi formou tuningu. Pro transhumanisty je však takový přístup příliš pomíjivý. Jejich ideálům se daleko více blíží plastická chirurgie, jejíž produkty (od nádherných žen až po tragické případy zneužití či nezdaru) plní přední stránky bulvárních časopisů. A i přeměna člověka v kyborga již prvními opatrnými krůčky zahájila svou cestu. Lékaři dnes dokáží nainstalovat člověku do mozku implantát, který se napojí na nervové dráhy a dokáže částečně (byť ne zcela) nahradit ztracený zrak či sluch. Ze stejné kategorie jsou přístroje jako kardiostimulátor, které dennodenně zachraňují lidské životy.
Hlavní nadějí, od níž si mnoho transhumanistů slibuje obrovský přínos, je v tomto ohledu nanotechnologie. Tato disciplína směřuje k vytvoření obrovských hejn mikroskopických robůtků, kteří se dokáží sami replikovat a proniknou krevním řečištěm až do nejvnitřnějších hlubin lidského těla. S pomocí nanobotů bychom dokázali přímo ovlivňovat dění ve svém těle na buněčné úrovni a nemuseli bychom se spoléhat na svůj stávající imunitní systém. Nanoboti by byli schopni včas odhalit zárodky těžkých nemocí a upozornit lékaře – nebo dokonce přímo na místě opravit postižené části těla. Výkřikem nanotechnologie jsou umělé neurální sítě, soustavy drobných přístrojů vytvořených na principu lidské nervové tkáně, které se s pomocí simulované evoluce dokáží samy učit. Transhumanisté počítají, že v budoucnosti by mohly umělé neurony postupně začít pronikat i přímo do lidského těla nebo je částečně či plně nahradit. To by mimo jiné znamenalo, že bychom mohli snadno upravovat a měnit vzhled i funkce svého těla.
Na jedné straně tu tedy máme průnik strojů do lidského těla: na straně druhé běží obrácený paralelní proces, tedy snaha co nejvíce přiblížit počítače lidem a naučit je myslet, mluvit, asociovat, tvořit apod. Už dnes existují případy strojů, které malují obrazy či skládají básně. Nejslavnějším příkladem z této oblasti by byl nejspíše počítač Deep Blue, který v roce 1997 porazil šachového velmistra Gary Kasparova. V současné době jsme svědky například experimentu s robotem BINA48, který je vymodelován podle skutečné ženy a který mluví, slyší, vidí, poznává tváře a (víceméně) smysluplně reaguje. Cílem odborníků v této oblasti je vytvořit stroj, který dokáže úspěšně absolvovat tzv. Turingův test. Jde o zátěžovou zkoušku umělé inteligence, kterou navrhl světoznámý odborník Alan Turing: člověk se posadí do oddělené místnosti a s pomocí počítačového rozhraní komunikuje se dvěma bytostmi, z nichž jedna je člověk a druhá počítač. Pokusná osoba přitom netuší, který je který. Počítač úspěšně absolvuje Turingův test tehdy, když nasimuluje konverzaci tak dokonale, že experimentátor nebude schopen odlišit lidskou bytost od umělé.
Úspěšné složení Turingova testu (jakkoli daleko od něho v současné době jsme) přesto neznamená, že se podaří stvořit skutečně myslící stroj. Slavný „argument čínského pokoje“ filosofa Johna Searla ukazuje, že byť by se počítač dokázal dokonale orientovat v problémech, které mu přináší běžná konverzace, ještě to neznamená, že jim doopravdy rozumí – ve skutečnosti pouze více či méně slepě provádí sérii pokynů, kterou mu ukládá jeho program. Od špičkové umělé inteligence ke skutečně myslícím a vědomě jednajícím strojům tedy vede ještě daleká cesta. A její úspěšné zdolání souvisí s vyřešením zásadního problému: co je to vlastně lidské vědomí? Je paradoxní, že jsme schopni tvořit špičkové počítače nebo manipulovat s lidskou DNA, ale na tuto základní otázku stále nejsme schopni dát odpověď. Alespoň ne natolik uspokojivou, abychom na jejím základě vytvořili vědomý stroj.
